Zpěv ptáků mě vzbudil kolem páté, což je o několik hodin dříve než bylo nutné. Rychle jsem si zvykla na klid, který na vesnici panuje. Už bych ani neřekla, že mě dříve držely od spánku troubící auta, brečící děti marně toužící po pozornosti svých rodičů a sirény sanitek.

Snažím se nebýt stejně zvědavá jako naši sousedé, ale jinak bych sem nezapadla. Přes škvíru v žaluziích vidím paní Gertu spěšně věšet prádlo. Sice se říká, že staří lidé rostou do země, ale vlající dupačky by Hugo neoblékl ani po třech pivech. Gerta si ráda stěžuje na svého manžela nehledě na to, kolik promile v sobě má. Stále mu vyčítá, že se sem přestěhovali a že i po dvaceti letech každý slyší její německý přízvuk. Přijde mi roztomilý, ale i tento kompliment ji dokáže nadmíru vytočit.

„Neříkala jsi, že špehovat sousedy by mělo být trestné?“ vylekal mě Dominik z mých nemorálních aktivit. Rychle jsem se posadila na postel s provinilým výrazem, ačkoliv jsem věděla, že jeho tvář se zlobit neumí. Naše soužití balancuje na miskách vah – po ránu vypadá překvapivě dobře, a proto mu nevyčítám jeho noční chrápání. „Neboj, Gertě o tom neřeknu. Ještě bys přišla o možnost hlídat jejich ratolesti, když si babička potřebuje jít po třetí za odpoledne na chvilku lehnout,“ zasmál se svému vlastnímu vtipu. Je pravda, že při návštěvě vnoučat je paní Gerta tak vyčerpaná, že mi občas dvojčata hodí přes plot a rychle utíká zpět ke své chalupě. Pak už slyším jen: „Teto!“ a zběsilý buchot do vchodových dveří. „Myslíš, že naše děti budou také takhle otravné?“ „Jen ať jsou, pokud budou mít tvoje oči.“ Vždycky mi uměl zalichotit, tím si mě získal.

Musím se dnes stavit na klinice,“ říkám otočená zády během nechtěného zvedání se z postele. „Paní Hlaváčková upadla při sázení rajčat, ačkoliv jsem jí několikrát říkala, že si na to má pořídit lepší boty. Věříš tomu? Té může hořet dům a ona by se stejně běžela podívat, jak jsou na tom její sazenice.“ Dominik se sice usmívá, ale jde vidět, že je myšlenkami jinde.

Snažím se opatrně ustlat peřinu. Pořídili jsme si zelené povlečení, které se mačká ještě dříve, než ho sundáte ze žehlicího prkna, ale hlavně, že je ze saténu. Nejraději bych ho vyhodila oknem pokaždé, když se přikrývám. „Myslel jsem, že dnes pojedeme do Prahy za vašimi,“ ušklíbne se Dominik a vyčítavým pohledem mi dává najevo, že opět utíkám před povinnostmi. „Však na to máme čas, můžeme jet třeba zítra,“ snažím se za svým úsměvem skrýt lehkou nervozitu. „Udělám ti kafe, přijď brzy dolů.“ Posouvám se rychlým krokem směrem ke schodům dolů a zavírám za sebou dveře, abych nemohla slyšet jeho odpověď. Co uši neslyší, na to hlava nemusí celý zbytek dne myslet.

„Paní Hlaváčková, kolikrát jsem Vás prosila, ať si s tou Vaší zahrádkou necháte pomoci. Teď na tu nohu nebudete moct několik týdnů chodit. To jste tomu zase dala.“ Počítala jsem s tím, že ošetřování na vesnici bude plné vázání končetin a léčení bolístek. Ale paní Hlaváčková leží na mém lehátku více než doma v posteli. Letos má za sebou už osmý rentgen. Jednu věc na ní však obdivuji. Mohla by být napůl v bezvědomí a stejně by přišla elegantně oblečená. Nosí bílé halenky s barevnými sukněmi, které si ušila po vzoru své maminky. Kamenem úrazu jsou její boty, které nejsou vhodné pro žádnou ženu, natož pro tu, které brzy bude osmdesát.

„Paní doktorko, však mě znáte. Co bych to byla za ženskou, kdybych se nedokázala postarat o vlastní záhon. Jozef by mě hnal. Beztak se na mě dívá shora a rouhá se, co si to tenkrát vzal za cácoru,“ běduje paní Hlaváčková, jako by její manžel nebyl jedním z těch, co po práci jen seděli s nohami nahoře a čekali, že ho jeho žena bude obskakovat jako služka.

Táta mi tenkrát říkal: „To tě bude bavit vázat starým lidem kotníky? Vždyť máš na víc!“ Ale to byste nevěřily, jak odlišně může tento kloub na každém vypadat. Když jsem tenkrát nabídku na tuto pozici přijala, měla jsem strach, že tu nezapadnu. Že ke mně místní pacienti nebudou chtít chodit, protože co by takové mladé tele jako já mohlo vědět o jejich starých tělech. Trvalo roky, než si na mě zvykli. Dneska už mi volají kvůli každé patálii.

„Opravdu tomu věříte? Že se na Vás manžel dívá shora?“ zeptala jsem se nesměle.

„To se tak jen říká, drahá. Jako když má na konci duhy být schovaný poklad. Copak ho někdo někdy našel?“ zasměje se nad mým hloupým dotazem. „Bylo by to však hezké, kdyby se nám cesty znovu protnuly. Kdo ví, co je na druhé straně.“ V tu chvíli paní Hlaváčková sklopila hlavu. Začala si mnout kousek květované sukně mezi dlaněmi. Bylo poznat, že se jí konverzace dotkla. „Děkuji, paní doktorko. Měla bych už jít. Přeci jen už je čas začít vařit oběd,“ přemýšlí nahlas paní Hlaváčková a pomalu se zvedá.

Pomůžu jí ke dveřím a naposledy ji prosím, ať se trochu šetří. Vím, že je to marné, ale doufám, že se to přes tu její paličatost jednou dostane. S každým zavřením za pacientem začne tahle ordinace zet prázdnotou. Je tu vše, co by doktor na vesnici mohl potřebovat, a zároveň chybí finance na cokoliv dalšího. Místním to nevadí. Je pro ně úlevou, že už nemusí jezdit do nemocnice hodinu odsud. Možná má práce přeci jen není tak zbytečná, jak si rodiče mysleli.