KAPITOLA 1.

„Tak pojďte, vy dvě hrdličky!“

Mávají na nás s buřty v ruce, jako by jejich vůně nebyla cítit ještě příští týden v úterý. Dominik mě líbá na čelo a já ještě nechci otevřít oči. Koho by napadlo, že mě požádá o ruku na českém venkově. Na druhou stranu – kde jinde člověk cítí ve vzduchu tolik víry?

„Zázraky se dějí,“ hlesnu a dívám se na Dominikův nechápavý výraz. Závidím mu, že za posledních šestatřicet let života jsou jeho jediné vrásky ty, které vzniknou mračením se nad mými originálními výroky. Občas zapomínám, že mé vnitřní monology neslyší, ale tento fakt se mu daří dobře ignorovat.

Ze všech míst ve Šluknovském výběžku si vybral Zámecký rybník, jehož přilehlý zámek naposledy nepřipomínal hroudu cihel někdy v devatenáctém století. Musím mu ale dát za pravdu, že naši sousedé kolem ohniště při západu slunce vypadají kouzelně. Léto je za dveřmi, a tak nezbývá než se mu plně poddat.

Večer plynul v taktu trampských písní, jejichž akordy Míla horko těžko vypátral v paměti. Zamlada hrál na kytaru v kapele, která se nikdy nedostala za hranice ústeckého kraje, ale i tak to bere za jeden ze svých životních úspěchů. Jeho roztřesené ruce už mu neslouží jako tenkrát, ale vždycky se nechá uprosit, aby nám ještě jednou zahrál.

Nikdo z našich šluknovských sousedů nespadá do naší věkové kategorie. Říkají, že tu marníme mládí a přicházíme o zážitky, které se skrývají v městských ulicích. Zato já jsem svůj skrytý poklad našla právě tady.

„Kdy bude svatba?“ ptá se Zlata.

„Co je strašíš! Nech je si to trochu užít, než přijdou manželské povinnosti. Pak už není cesty zpět. Od té doby jsem se tě zbavil maximálně na pár dní,“ pošťuchuje Míla svou manželku.

„A budete se brát tady, nebo nás donutíte přijet až do Prahy?“ nenechává se Zlata odbít.

Přeběhl mi mráz po zádech při představě, že bych se do roka a do dne mohla vdávat. „Samozřejmě že tady. Přece bychom Jirku nenechali jet až do Prahy. To by se ztratil dřív, než by z Krásné Lípy vyjel,“ zasměju se nad vlastním vtipem a své obavy zapiju lokem Braníka.

Všichni už odešli. Delší dobu se snažili zakrýt fakt, že už mají dávno po večerce. Ležím Dominikovi hlavou na stehně zkroucená na tvrdé dřevěné lavici. Oheň by pravděpodobně vydržel až do dalšího rána, kdybychom měli čas a chuť ho dál přiživovat. Hladí mě rukou po vlasech a já zapomínám, jak moc mi tenhle svět ubližoval. Přetočím se na bok směrem k ohni a prohlížím si prsten na natažené ruce.

„Líbí se ti?“ zašeptá Dominik zvědavým hlasem.

„Je hezčí, než jsem si vysnila. Ale neměl jsi za mě tolik utrácet.“

„Udělal bych pro tebe první poslední, Rózo.“